historie piercingu v pupíku a obrázky
A) Historie
Tento typ piercingu nebyl nikdy zaznamenán u primitivních národů a je tedy typickým produktem moderní doby. A to i přesto, že pupek byl znám dávno předtím jako erotogenní zóna, zejména díky anatomickým rozdílům u mužů a žen. Ženský pupek je více zakulacen ve spodní části, je delší, než u mužů a vzdálenost mezi pupkem a genitáliemi je též větší, současně je výrazně hlubší. Tyto vlastnosti byly mnohdy přeháněny výtvarnými umělci zobrazujícími ženy za účelem zvýraznění jejich ženskosti.
V roce l953 vyvolal vynález nového typu plavek-"Bikin" velké pobouření, neboť došlo k odhalování pupku, co bylo považováno za sexuální provokaci, protože jeho vzhled byl přirovnáván k ženským genitáliím. Objev bikin zrevolucionalizoval život žen, který se stal svobodnějším právě díky větší svobodě v oblékání. Tento proces byl dovršen v 8O. letech, kdy Madonna nastartovala třeštění a touhu po předvádění. Tato možnost předvádět svoji sexualitu na veřejnosti posílila sebedůvěru žen.
Je snadné vypíchnout moment, kdy se body piercing objevil v hlavním proudu. Průkopnicí se stala modelka Christy Turlinton, která se objevila na londýnské módní přehlídce s kroužkem umístěným uprostřed pupku, ihned následující den předvedla světu Naomi Campbell, že to, co si může dovolit Christy, může i ona - zlatý kroužek s drobnou perlou v pupku. Záhy se piercing pupku objevil i u mnoha dalších populárních osobností, jako je Madonna, Cher, Janet Jackson aj. A v dnešní době se stal tento druh piercingu zcela běžným v široké populaci.
B) Anatomie
Tvar pupku se vzhledem liší prakticky u každého jedince. Zdaleka ne u kteréhokoliv pupku může být proveden úspěšný piercing. V době nitroděložního období vývoje plodu (fetálního období) je plod zásobován krví bohatou na kyslík prostřednictvím placenty cestou pupečníkové žíly (vena umbilicalis), která prochází pupečníkem na spodní plochu jater. Po porodu, kdy je pupečník podvázán , mění se podvázaná pupeční žíla v neprůchodný vaz (ligamentum teres hepatis), probíhající od pupku (který se stává vlastně po porodu většinou vtaženou jizvou) na spodní plochu jater. Tyto anatomické poměry jsou velice důležité z hlediska piercingu, kdy může dojít zejména u vystouplého typu pupku, který je tvořen zbytkem pupeční sňůry, v případě infekce, k možnosti jejího postupu do vnitřní části břicha a na vnitřní orgány. Zejména by se tedy jednalo o vážný zánět jater. K této situaci může dojít z hlediska časového záhy, ale možný je i vznik po letech. Podotýkám, že k těmto problémům může docházet tehdy, pokud je poškozena jizevnatá část pupku, tedy, jak již bylo řečeno, zbytek původní pupeční šňůry,kdy vystouplý pupek neobsahuje většinou dostatek kůže, podkoží a tukové tkáně, kterými za normálních okolností prochází piercing. Z těchto důvodů považuji za vhodné v následujícím textu podrobněji se zabývat jednotlivými typy pupků z hlediska jejich vzhledu a z toho vyplývajících vlastností.
C) Typy šperků:
Rozlišujeme základní 2 typy používaných šperků u piercingů pupku:
I. Banánky - Navel bananabells --jedná se vlastně o šperk tvořený 2 kuličkami, spojenými závitem s tyčinkou obloukovitého tvaru. Co se týče rozměrů, menší kulička (horní), jež jest umístěna nad pupkem, bývá od 4mm po 6mm v průměru,nejčastěji pak 5mm, síla tyčinky bývá standartně l,6mm, méně často l,2mm (zde hrozí prořezávání), její délka-nejčastěji se používá 10 a 8 mm, vyrábí se také 6mm a l2m,spodní kulička bývá standartně 8mm, méně často lOmm či 6mm(microbanabells). Větší kulička je umístěna uvnitř vyhloubení pupku a spojovací tyčinka prochází tkání.
Kuličky mohou být pouze hladké (NBB), či opatřené různými typy "kaménků", hladkými 
počínaje, přes fasetované s řezanými ploškami (JNS-F) a kaménky mohou být umístěny buď pouze na dolní či na obou kuličkách a jsou vyráběny v četných barevných variantách (GNS) a též povrchové zpracování broušených plošek se liší. Místo klasické bižuterie (Swarovski krystal) mohou být použity četné další materiály: sklo, 
perleť, polodrahokamy a drahokamy většinou v kombinaci se zlatem (AU),dále se používají kuličky celé vyhotovené z plastu, většinou z polymetylmetakrylátu, různých přírodních materiálů - jantaru, mamutoviny aj.
Některé materiály, jimiž jsou kuličky osazovány, mají schopnost ve tmě svítit či reagovat na UV záření. Kuličky mohou být různě zdobené, jindy mohou být členitější, různých tvarů - kostky apod.(DIE).
Taktéž materiály jsou pestré - Nickel negative Medical Steel - ocel s obsahem niklu v množství odpovídajícím příslušnému zákonodárství zemí EU, dále velmi vhodný a oblíbený je i Titan, který je vhodnější do čerstvých piercingů, je mnohem lehčí, takže se vyloučí negat. tah náušnice. Dále některé firmy vyrábí šperky pouze ze dvou kusů, kdy šroubovací je pouze horní kulička a přechod mezi dolní 
kuličkou a tyčinkou je zcela hladký a usnadňující tak hojení, neboť nedochází k hromadění nečistot v tomto místě. Elektrolyticky je titan upravován do různých zabarvení (XNB). Dalším postupem je získáváno černé zbarvení-ona známá Black line fy Wildcat (KFU). Bezpečným materiálem je Zirkon s vrstvou zlatě zabarvenou(GDN). Speciální kapitolou jsou šperky zlaté,používají se většinou ze l4 karátového zlata, protože l8 karátové je příliš měkké, zpracované však u seriózních firem metodou bez použití niklu.
Nyní se dostáváme k otázce, kdy použít zahnutou barbellu. Na základě zkušeností piercerů provádějících velké množství piercingů ,je obecně v literatuře uváděn fakt, že použití zahnuté barbelly je nejoptimálnější postup s ohledem na celkový komfort a hojení. Každý na základě vlastních zkušeností dochází většinou postupně ke stejnému závěru. Mnohé problémy, jež komplikují hojení, jsou vyvolány např. použitím příliš malého šperku-to se týká použití kroužku, kdy tkáň je silně napínána a zatěžována v obl. vchodu a východu z piercingového kanálku, zatímco u jiných typů piercingů (bradavka aj.) je výhodou co největší rozsah tkáně zavzaté do piercingu.
U pupku je to poněkud odlišnější - při použití kroužku platí pravidlo čím méně, tím více a piercingem by měla procházet maximálně l/3 obvodu kroužku. Pokud piercing obsahuje příliš tkáně, poté si kroužek hledá takové místo, kde je eliminováno zvýšené napětí a tlak ve východech a výsledkem je cestování šperku tkání, v horším případě
až vyloučení. Náhrada kroužku barbellou většinou potlačilo tyto problémy, a to většinou záhy-během několika dní. Není výjimkou, že piercingy za použití kroužků se vlivem těchto okolností mohou hojit od 6 až do l8 měsíců! Mnozí lidé si spojují piercing pupku se zavedením kroužku, ovšem pokud jsou informováni o skutečnosti, že při použití barbelly je čas hojení výrazně zkrácen a bez komplikací, většinou volí tuto variantu a záhy mnohdy kvitují tento krok positivně i z hlediska estetického, čas hojení mnohdy může být i pouze 3-4 měsíce.
Po zhojení piercingu lze samozřejmě používat i šperky, zhotovené z kovů, které nelze použít do čerstvého piercingu-zejména stříbrné, které mnohdy jsou opatřené různými aplikacemi, řetízky, drobnými vícečetnými kaménky, apod., ovšem aplikace těchto typů šperků do nového piercingu je z hlediska zdravotního stavu nezodpovědná-alergie, argyrie apod.(popisováno v jiných kapitolách). Po zhojení piercingu je mnohdy elegantní použít tzv. navel.shields či navel orbitals, prostě stříbrné terče, jež se podloží pod piercingovou barbellu a mnohdy umocní estetický dojem, jindy překryjí méně hezký pupek (OCH).
II. Kroužky -- z různých materiálů, různých tvarů, jak popsáno dříve. Rozměrově většinou o síle drátu 1,6mm až po 2,4mm, o průměru cca 10-14mm. Ne více než 1/3 kroužku smí procházet piercingem. Někdy je vhodnější použít kapkovitého tvaru kroužků, nebo jindy D-rings, resp. Bar rings, které vyloučí negativní tlak a svírání východů piercingu, zvláště při použití menšího šperku. Pokud vsedě se břicho skládá do záhybů v oblasti pupku, je použití kroužku málo vhodné, dochází k tlaku na něj a je sunut směrem na jednu či druhou stranu, často dochází vlivem opakovaného tlaku k jizvení a cestování. Kroužky mohou být umístěny na horní části pupku, na spodní i ze stran,mohou být vícečetné.
Hojení a komplikace:
Hojení- za normálních okolností se tvoří vrstva z epiteliálních buněk uvnitř piercingového kanálu-tedy mezi vchodem a východem z rány a hlavním smyslem této skutečnosti je vlastně snaha organismu ochránit tělo před cizím tělesem (piercingový šperk). Epitelové buňky tvoří postupně vrstvu ve tvaru trubice či válce v průběhu vnitřní strany piercingu. Tento proces obyčejně probíhá cca po dobu 6-8 týdnů. Po vytvoření této epitelové vrstvy se tato kolem šperku může smrštit. Může být poté snadno poškozena či natržena., proto není vhodné násilně otáčet šperkem bez předchozího koupání v teplé vodě, resp.za pomoci obkladů, čímž dochází k roztažení kůže a tím i k uvolnění piercingového kanálu a umožnění rotace.
Všechny piercingy produkují tkáňový mok během fáze hojení, což jest lepkavá čirá či lehce jantarová tekutina zasychající v okolí východů a na povrchu šperku ve formě jakýchsi stroupků-zvaných krusty (připomínají "ospalce" v očních koutcích po ránu). Tato tekutina by neměla být zaměněna s hnisem, který je žlutý či zelený. Když jest epitelová vrstva vytvořena, musí následně zpevnit, zesílit a rozšířit se. Tento proces mnohdy trvá 6 měsíců až rok. Až se stane piercing více soudržným, dochází k zakulacení východů směrem dovnitř a celkově se piercing stává pružnějším a uvolněnějším v okolí šperku. Až v této fázi definitivního vyhojení je možné bez následků zaměnit stávající šperk za jiný. Ač po zhojení již piercing nezarůstá a tedy se neuzavírá, vlivem pružnosti tkáně dochází rychle ke smrštění a zavedení šperku bez použití vhodných zavaděčů je mnohdy nemožné.
Komplikace:
V této části bych se chtěl zabývat podrobněji všemi možnými komplikacemi, jež se samozřejmě mohou vyskytnout i u piercingu pupku, který patří k nejprováděnějším a dále též z důvodu, že minulých kapitolách byl tomuto tématu věnován pouze menší prostor.
Dráždění a infekce:
Zarudnutí, podráždění a otok v prvním týdnu není ničím neobvyklým. Prodloužené zarudnutí a podráždění může znamenat mírnou infekci, přecitlivělost na kov či na používané léčebné prostředky při ošetřování, eventuelně napětí či tlak v oblasti piercingu. Nadměrné ošetřování, zbytečně časté vyplachování a používání mýdla může vyvolat zarudnutí a přesušení. Není vhodné ošetřovat piercing častěji, než 2-3x denně. Citlivost na prostředky používané při ošetřování se často projevuje pícháním a extrémním pálením již během či bezprostředně po použití a může způsobit zarudnutí a drobné puchýřky v okolí piercingu. V těchto případech je nutno vysadit používané prostředky, či začít používat látky doporučované pro citlivou pleť. Problémy mohou někdy způsobovat i enzymy a chemikálie používané k praní prádla, jež je v těsném kontaktu s oblastí piercingu a které mohou zpomalovat hojení.
Piercingy v oblastech tzv. vlhké zapářky s omezeným prouděním vzduchu a které jsou drážděny častým pohybem, mohou způsobit vznik vyklenuté zapálené tkáně v okolí východů piercingu u pupku se to týká vnitřního vchodu. Tento příznak není obvykle bolestivý a dále pak není nezbytným příznakem infekce. Proto je nutno se snažit udržovat piercing co možná suchý, bez zapářky a používat oblečení, které umožňuje cirkulaci vzduchu.
Prodloužené hojení:
Podezření na tento jev vzniká tehdy, když je neúspěšné konečné stadium hojení. V piercingu se sice tvoří epiteliální vrstva, ale může být slabá a snadno se může posouvat či přemísťovat. Piercing pokračuje v produkci tekutiny. Východy piercingu se jeví jako roztřepené, rozeklané.
Nejčastější příčiny tohoto jevu jsou:
-umístění piercingu v nevhodné hloubce či pod nevhodným úhlem vzhledem ke tkáni
-piercing v oblasti, jež mění tvar v závislosti na pohybech těla
-použití šperku nevhodného designu či rozměrů (síla drátu, šíře či délka)
-použití šperku, jež jest nedostatečně vyleštěn či s poškrábaným povrchem
-tření či tlak oděvu oproti tělu či šperku
-poškození piercingu
-chemické dráždění či používání nevhodných produktů při ošetřování piercingu
Prodloužené hojení může naznačovat počínající cestování , odvrhnutí piercingu či citlivost na použitý kov.
Folikulární cysty: Folikulární cysty vypadají jako červené bouličky, přiléhající k východům z piercingu a většinou produkují hnis.tekutinu a někdy i krev. Tyto cysty se mohou objevit jak u čerstvých, tak u i zcela zhojených piercingů. Jsou obvykle vyvolány ucpáním pórů zavzatých do piercingu, anebo vestavěním odumřelých buněk a špíny uvnitř piercingu. Horké obklady a namáčení piercingu v horké slané vodě může vyvolat drénování cysty.
